Charitativní činnost, vzdělávací a výchovná činnost, vlastní dvě dcery... Agnes Miksch zvládá všechno

Agnes Miksch většina lidí zná z projektu 1000 Statečných. Méně lidí už ví, že kromě charitativní činnosti vede speciální školku a vychovává dvě dcery. Je to pořádný kolotoč, kde o malé ruce a nohy není nouze.




Charitativní práce, specializovaná školka, vlastní dva potomci, to musí dát zabrat. Asi se těžko hledá nějaký pevný řád...

Bohužel němám žádný den stejný, což není dobré z mnoha hledisek. Vstávám mezi 5.00 - 7.00 , připravuji dcery do školy, chystám svačiny a pití. Následují jednání mimo domov či série vyřizování emailů. Mezi tím piji kávu. Po 13.30 vyzvedám dcery a jedeme na trénink, hrají beachvolejball. Po tréninku buď jdeme někam na procházku nebo návstěvu po Praze, nebo podle povinností a úkolů domů . V průběhu podvečera hrajeme kostky, karty nebo cvičíme. Večer chodíme spát mezi 21.00 - 23.00. Občas ještě s pohádkou, ale zájem o pohádky čtené mnou postupně ubývá.

To vypadá jako pořádný zápřah, co tě udržuje přes den v pohotovosti?

Má osudem danná povaha a energie. Často však také jen kafe a potřeby cizích lidí nebo dětí z mého okolí. Ty se snažím neodbývat. V neposlední řadě také vrozená slušnost neodmítat pomoc či práci, jsem-li požádaná a dává-li mi to smysl.

Proč si souhlasila s ambasadorstvím a jaké jsou tvoje zkušenosti s SX?

Protože celoživotně trpím tzv. "syndromem pomalých střev". Trochu pomáhá rehabilitace (správné dýchání) a "pravidelné" cvičení. Od května 2017, kdy SX užívám, a snažím se fakt pravidelně (!), tak se syndrom vytrácí. Dokonce na mých cestách, kde jsem nikdy nebyla schopná defekovat, nyní chodím na záchod pravidelně. Celkově se také cítím lépe. Mám chuť na "těžší" jídla, které moje tělo od dětství odmítalo, lépe trávím maso...

Co dalšího, kromě SX ti zpříjemňuje život?

Mé dvě dcery. A štěstí na rodinu "do které jsem kápla".

Co dále? Jaké jsou tvoje životní cíle

Co se mé angažovanosti v onkologii a hematologii týče, budu moc ráda, pokud se mi podaří mravenčí prací pomoci u dětí, které by bez mé práce byly odsouzeny k smrti či značnému snížení kvality života po vyléčení.

Ve své vzdělávací práci budu moc ráda, pokud kolem mé školky budou chodit maminky a tatínkové se svými dětmi a budou jim vyprávět, že do téhle školky chodili také oni. Nejstaršímu chlapečkovi, který k nám chodil je nyní sedmnáct let. Budu moc ráda, pokud děti pobyt u nás pozitivně ovlivní a budou to tak chápat a vnímat.

A v soukromém životě bych byla ráda dobrou babičkou. Učím mé dcery, že se vše dá dělat i s dětmi a děti jsou to, co má smysl. Také si moc přeji, aby s rodičovstvím neotálely a já si užívala vnoučat ještě plná energie a možností. Prostě abych byla vnímána nejen jako dobrá máma ale i babička.

A životní motto na závěr?

jsou dvě, ale jsou slatně totožná. "Nic se nemá přehánět" a "Všeho moc škodí" :)

Komentáře